Pivní toulky klubu přátel starých lahví II. – manětínsko a okolí….

Jako již tradičně v první májový den tak i letos  jsme vyrazili společně pod záštitou našich webowek na pivní toulky….

Po dlouhé diskuzi jsme vybrali manětínsko – kraj pro všechny z nás neznámý, opředný legendami o lupičích a zbojnících, turisticky ještě téměř panenský a samozřejmě s bohatou pivovarskou historií…

Naše osvědčené duo doplnil letos Jirka, známý to liberecký baráčník a sběratel reklamních cedulí a pivních lahví, vyhlášený svým fantastickým vypravěčským uměním v širém okolí….

Start byl v Praze na hlavním nádraží a cíl cesty byl stanoven na obec Trhomné, ležící na státní silnici Plzeň – K.Vary.

Vyrazili jsme s lehkým deštíkem v zádech, prošli nádhernou obcí Skelná Huť , zřejmě chalupářským rájem plzeňáků….

Déšť zesílil a první den pochodu se tak stal tak trochu zkouškou vytrvalosti a nervů…cca po 10 km jsme dorazili do naší první cílové stanice – do malebných Nečtin – znalcům se jistě ihned vybaví panský pivovar u zámku v obci Hrad Nečtiny ( něm.ekvivalent Preitenstein ) – zříc.hradu Preitenstein jsme s grácií obešli , stejně jako ruiny pivovaru jenž byl založen někdy před r 1683 a byl spolu se statkem ve vlastnictví rodu Mensdorf – Pouilly až do jeho uzavření v r 1937. Poté jsme sestoupili do samotných Nečtin, a to již v notně promočeném stavu…

Nocleh byl zajištěn v super hospůdce Vejrovna , i když takto ji asi v Nečtinách nikdo nezná :-) – jednalo se prostě a jednoduše o hospůdku u hřiště, s výtečným zázemím a zelňačkou … K naší nelibosti se již netočil Chodovar ( to kdybychom bývali byli věděli….) nýbrž neoblíbené Géčko. Žízeň tedy zahnala 12 °Prazdroj a žal Božkov zelená.

Pokud jsme u Nečtin , sluší se ještě vzpomenout na starý měšťanský pivovar jenž tu také stával a jenž od právovárečných měštanů odkoupil v r 1918 Alfons hrabě Mensdorf – Pouilly ml. a následně jej uzavřel.

Následující den – náš nejdelší den ( 22 km ) jsme vyrazili hned ráno a bez snídaně, jenž jsme s pompézností sobě vlastní uspořádali na lavičkách na náměstí v Manětíně před koloniálem paní Novákové za přítomnosti lahvového Chodovaru a slaniny, šunky a paštiky s rohlíky. Paráda. Slunce žhnulo do zad, manětínský zámeček na nás dýchal tajemnem a nedaleký pivovárek  zrovna dostával nový kabátek ( hvozd )

Založen byl již v r 1571 a patřil v okolí k nejvýznamnějším provozům. Všichni asi známe krásné erbovky s částí loukoťového kola – erbu hrabat Lažanských – jak jsme se dozvěděli z pověsti, tento erb dostal Lažanský za záchranu českého knížete jemuž se splašili koně a tak odvážný prapředek Lažanských zastavil uhánějící vůz klínem vraženým do kola.

No, at´ to bylo tak či onak, místo je to kouzelné a jistě se sem ještě vrátíme. Po dlouhém předlouhém špacíru podél manětínského potoka a naučnou stezkou starých mlýnů jsme dorazili k soutoku s říčkou Střelou. Krásné meandry řeky, klid, ticho ( až na neustálé hlaholení Jirky ), skály, déšť, slunce a buřty opékané v tábořišti při bouřce -> to byl balzám na naše upracované „manažerské“ duše .-)

Poslední část trasy ( cca 7 km ) jsem již vlekl nohy za sebou a modlil se abychom dorazili do Rabštejna nad Střelou – cíle našeho druhého dne.

A že cíl to byl parádní – po strmém výšlapu od Střely ku , prý nejmenšímu,  městečku v Evropě , jsme našli vítězoslavně s rozdrásanými chodidly Penzion u Laury.

Uvítaly nás dvě milé dámy, kuchařka a paní majitelka -> na čepu byl Žatec a to v 10, 12 a dokonce 14 stupńovém provedení. A mile nás překvapil !!!

Po kachýnce se zelím a knedlíky následovalo ubytování, skromné ale útulné, a pak rozborka uplynulých událostí.

Slavilo se a hodovalo až do uzavření lokálu, byť Báča a  Jirka Zamnau ještě debatovali s návštěvníky restaurace i po mém odchodu na kutě. Byl jsem opravdu K.O.

Vrátíme-li se ještě na skok k Rabštejnu, jehož dominantu tvoží zříc.hradu Rabštejn a klášter a malé městečko s údajně pouhými 26 !!! stálými obyvateli.

I zde byl pivovárek u zámku stojící – hraběte Lažanského a vařil až do 1.sv.války. nic moc o něm ovšem nevíme ( má někdo, proboha, láhev ?? ) …za zmínku ovšem u takto malého provozu stojí jmenovat 2 pivovarské persony – František Hlaváček a Tomáš Sklenář,  poslední zmiňovaný měl zřejmě dle dobových záznamů „patent“ na ukončení výroby pivovárku , do něhož nastoupil sládkovat :-)

Poslední den naší cesty, po ranním rozbřesku a rychlé snídaní ( vajíčka §! ), měl jediný cíl. Dorazit do Chyše – našeho cíle a nástupní vlakové stanice .

Po malé vložce a‘ la orientační pochod neznámou krajinou bez mapy jsme dorazili do Chyše, kde nás jako první nezaujal ani zámek ani pivovárek, nýbrž ženské fotbalové utkání na krásně „evropsky“ zrekonstruovaném stánku, v němž domácí borkyně vedly v první půli jž 6:0 ( Slovan by se měl učit ) …protivník byl neznámý :-)

Krásně zrekonstruovaný zámecký pivovár , byl jak z pohádky. Hrabě Lažanský, jenž měl v državě tento statek až do r 1948,  jej dostal  v rámci restitucí zpět a je to znát – > velká gratulace k převážně skvělé rekonstrukci pivovárku.

Oběd byl jasný – z jídelního lístku nás zaujala svíčková a guláš, prohlédli jsem si interiér a dokonce i pár lahví v dekorativní zoně za varnou :-) ……..nechyběla samozřejmě ani chyšská lahvička.

Chyšské pivo chutnalo, především medová 14 °,  jenž byla uvařena na velikonoce. Trochu nás děsily davy turistů ( celé autobusy ! ) , naštěstí vždy jak rychle přijeli, tak také rychle odjeli …. Dojedli jsme, dopili a vyrazili dle rady sličné servírky zadním vchodem “ pro služebnictvo  a jinou chásku “ směr nádraží ČD.

Lokálkou jsme se doplazili přes Jesenici do Rakovníka, kde jsme vyplnili hodinovou pauzičku prohlídkou útrob nádraží – převážně nádražní restaurace – a co by to bylo za hospodu kdyby tu nebylo místní pivo – tedy Rakovar. A ten tedy také nezklamal :-) … Takže závěrem – po zkušenostech z pivotoulek se mají velké pivovary na co v příštích letech těšit.

V příloze pár fotek z našich pivotoulek, předem díky za komentáře :-) a pokud by měl někdo z flaškologů zájem, může s námi příští rok vyrazit …jo a vypadá to na Broumovsko :-)

 

M + B + J